P. K. modeling and history web

 Kořeny pozemkové reformy je třeba hledat dříve, již za Protektorátu v řadách domácího i zahraničního odboje. Předchozí pozemková reforma z roku 1919 nesplnila očekávání, neboť nezbavila vlastnictví maďarské a německé pozemkové vlastníky, drobní zemědělci rovněž nedostali potřebné kvantum půdy. Požadavky nové reformy měly několik aspektů: 1/ národnostní, spočívající v konfiskaci půdy Němcům a Maďarům a její přidělení Čechoslovákům. Za 2/ sociální, požadující půdu po malé rolníky a bezzemky. Již začátkem roku 1942 se v Británii konaly porady o poválečné zemědělské politice v ČSR. Součástí měly být i pozemkové reformy, za nás se porad zůčastnili Ladislav Karel Feierabend a Ján Lichtner. Program měl po válce zabezpečit výživu pro státy střední Evropy a poskytnout alternativu pro vesnické zemědělce, aby se zabránilo šíření komunismu. První návrh byl předložen 19. 10. 1942 - předpokládalo se, že se bude moci hospodařit samostatně, v zemědělském druřstvi či v zádruze. 19. 9. 1944 předložil Ján Lichtner návrh o zřízení Pozemkového úřadu. Byla snaha pro tuto věc získat podporu komunistů (viz. Václav Nosek). Vedení KSČ v Moskvě však usoudilo, že by bylo vhodnější reformu uskutečňovat postupně. V prvé fázi měla být reforma zaměřena proti Němcům a Maďarům a kolaborantům a až později se mělo přistoupit ke konfiskaci půdy ostatních vlastníků. Tento návrh byl přijatelný i pro nekomunistické strany a proto byl tento bod zakotven v IX. hlavě Košického vládního programu z 5. 4. 1945.

Počátkem pozemkové reformy (pouze v Čechách) se stal dekret prezidenta republiky č.5/ 1945 Sb z 19. 5. 1945 o neplatnosti některých majetkových převodů z Protektorátu a o správě majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a některých organizací. Rovněž anuloval převody majetků v důsledku arizací a umožnil na místa státně nespolehlivých vedoucí podniků dosadit lidi národnostně spolehlivé. O dekretu samotném jednala vláda na svém zasedání dne 25. 5. 1945. Předpokládala se konfiskace majetku osob, které se hlásily k německé národnosti již od roku 1929 a dalších "nepřátel státu". Rozpoutaly se polemiky, zejména o určení národnosti a určení "míry zrádcovství". Zásadní připomínky však neměl nikdo, a tak byla sestavena komise pod vedením ministra zemědělství Julia Ďuriše, která měla znění osnovy upravit k pozdějšímu projednání. Úpravy byly v podstatě jen technického rázu, prezident Beneš se tak mohl s osnovou dekretu seznámit již 12. 6. 1945. Apeloval na zvýžení přídělové ceny, dosavadní příliš nízká by postihla městké chudé obyvatelstvo. Dále Beneš navrhl, aby konfiskace byly přiúčtovány k německo/ maďarským reparacím. Připomínky prezidenta projednala vláda na schůzi dne 13. června 1945 - proti vystoupili zejména komunisté - ministr zemědělství Ďuriš a ministr informací Václav Kopecký. Ten soudil, že "prvořadý je politický aspekt dekretu". Nakonec byla sestavena nová komise v čele s Gottwaldem, mající vypracovat konečný text osnovy a připravit prezidentovi odpověď na jeho návrhy. I když konečný návrh měla vypracovat smíšená komise, výsledek byl předem jasný (ze 4 členů byli 2 komunisty + jeden soc. demokrat). Odpověd byla hotova ten samý den. K návrhu zvýšení přídělové ceny píše tolik, že poplatek by měl být podle článku Košického vládního programu mírný a nepřevyšující hodnotu průměrné roční sklizně. V otázce konfiskace půdy Němcům a Maďarům se řídí otázkou ideologie, totiž že jde o půdu "po staletí" náležící českému národu. Náhrada neměla příslušet za zrady a újmy způsobené českému národu v době okupace. Vláda oproti Benešovi neuvažovala možnost náhrady a jednoznačně trvala na uplatňování reparačních nároků vůči Německu. Beneš to vzdává a 21. 6. 1945 osnovu schvaluje. O 2 dny později norma vstoupuje v platnost v podobě dekretu č. 12/ 1945 Sb. Dekret se skládal z preambule a 14 paragrafů. Preambule se odvolává na "volání českých a slovenských rolníků", padá rozhodnutí vzít půdu "z rukou cizáků". Ve skutečnosti se dekret Slovenska netýkal, neboť maďarské půdy bylo v Čechách minimum. Zemědělský majetek se měl konfiskovat bez ohledu na národnost. Konfiskace zasáhly dokonce i židovské rolníky, kteří se přihlásili k německé národnosti (i podle příslušnosti k německým a maďarským stranám). Vyňat byl ten majetek osob, které se účastnily odboje. Konfiskovaný majetek měl spravovat Národní pozemkový fond. Lesy výměry nad 50 ha připadly státu, pod 50 ha se mohly přidělit lesním družstvům a obcím. Příděl činil maximálně 8 ha půdy orné, nebo 12 ha půdy zemědělské. Přednostní právo měly osoby, zasluhující se o osvobození ČSR. Plány přidělení vypracovávaly Místní rolnické komise, plány prozkoumávala Okresní rolnická komise.

Dekret měl pouze rámcový charakter, a proto musel být vydán dekret č. 28/ 1945 Sb. z 20. 7. 1945, upravující podmínky přidělení a placení náhrad. Vláda ho schválila na schůzi 21. 7. 1945. Oproti dekretu č. 12/ 1945 Sb. vyniká hlavně jeho nacionálně / sociální charakter. V nacionální oblasti byl dekret součástí celé řady nařízení. Například dekret č. 33/ 1945 Sb. z 2. června 1945 upravoval otázky občanství - tímto dekretem osoby německé a maďarské národnosti pozbývaly občanství. Ovšem mohly požádat o jeho navrácení, v praxi to znamenalo, že k jeho opětovnému nabytí stačila loajalita k novému zřízení. Co se týče oblasti sociální, preferoval výrazně rolníky a bezzemky. Konfiskace vyvolávaly četné mezinárodní komplikace. Konfiskovány byly například majetky Němců, kteří před válkou nebo během ní emigrovali do USA. To samé platilo i u židovských vlastníků, kteří se po roce 1930 hlásili k německé národnosti. Za německý majetek byl označen nejen majetek Rakušanů, ale i německy hovořících Švýcarů. MZV žadalo o vyloučení těchto vlastnictví, ministerstvo zemědělství to však zamítlo. Nakonec bylo dosaženo kompromisu: byl vyjmut majetek osob, které aspoň 10 let pobývaly v emigraci. Oprávněné požadavky Rady židovské náboženské obce vláda rovněž odmítla.

Konfiskace půdy v pohraničí nevyvolala odpor nekomunistických stran. Jinak to bylo ve vnitrozemí, kde se dotkla především českých vlastníků kvůli kolaboraci. Ledabylá formulace dekretu č.12/ 1945 Sb. totiž umožňovala ze spolupráce s nepřítelem obvinit prakticky kohokoli. Německý systém hospodářské kontroly nutil prodávat přebytky za stanovené ceny, někteří však vlastnili větší výměru a tak i jejich učást na "válečném úsilí" byla z tohoto pohledu větší...

Osidlování konfiskované půdy mělo za následek vnitřní migraci, protože české obyvatelstvo již v této oblasti téměř nebylo. Projekt počítal s přesídlením bezzemků z vnitrozemí, a usídlením českých navrátilců z ciziny i Slováků, kteří byli vyhnáni z jižního Slovenska po anexi z 2. 11. 1938. Problém byl ten, že osadníci přicházeli do zcela jiných podmínek než byli zvyklí. Nebyli zvyklí hospodařit a chyběly jim proto nezbytné zkušenosti. Je třeba říci, že bez vydatné (a drahé) pomoci státu, by tyto snahy o osídlení naprosto zkrachovaly. Do pohraničí se dostali i tzv. "tuneláři", kteří hospodářstí vyrabovali a odjeli pryč.

Výsledky pozemkové reformy v tomto období byly následující: během léta 1945 vyrostlo v pohraničí na 70 000 nových hospodářství, do konce roku dalších 25 000. Ve vnitrozemí získalo půdu asi 25 000 bezzemků a malorolníků. Trend pokračoval i nadále - v roce 1949 osídlení dosaáhlo počtu 157 495 usedlostí. Rozdělení půdy a její přidělení často nekvalifikovaným osobám se projevilo v poklesu produktivity práce, zhoršení výroby a zásobování. Ponecháno bylo nařízení ještě z Protektorátu, podle něhož se měly nuceně vykupovat přebytky. Rolníci se však logicky snažili maximum výroby utajit a zároveň prodat na černém trhu. Zásobovací obtíže opět nejlépe využili komunisté, kteří pomocí ROH rozvinuli kampaň proti drahotě potravin a černému trhu. Každému začínalo být jasné, že systém výkupních cen je neslučitelný s nízkou cenou potravin. Je jasné, že za delší čas by tento systém vedl k chaosu, inflaci a likvidaci kupního systému...

Reformu tedy nelze chápat jako úspěch, avšak z hlediska politiky KSČ byla celkem úspěšná. Projevilo se to ve volbách do ústavodárného shromáždění 26. 5. 1946. Na Slovensku KSS prohrála, v Čechách vyhrála na plné čáře. Protože volební zákon povoloval volbu jen čs. občanům (a slovanským národnostem), nemohli se voleb účastnit ani němečtí či maďarští občané i když jim bylo ponecháno naše občanství. Po vítězství komunisté přistoupili k 2. fázi pozemkové reformy. Ta byla tentokráte bez maskování namířena proti velkým českým a slovenským vlastníkům. Reforma se měla tentokrát týkat celého území ČSR. Vládní program, který Gottwald představil ÚNS dne 8. 7. 1946, hovořil ve své zemědělské části o nových zákonech, o zemědělské dani, družstevnictví a komasacích (scelování). V létě zem. odbor ÚV KSČ skutečně vypracoval několik zákonů, touto problematikou se zabývajících. Komplexně byly vehlášeny teprve 4. 4. 1947 jako tzv. Hradecký program. Zásadní zde byl návrh o revizi první pozemkové reformy. Předpokládal se (ve smyslu bodu 3 a 5 HP) nucený výkup půdy nad 50 ha a úplný výkup půdy od osob, které na ní nehospodařily...

Návrh zákona o revizi vycházel především z toho, že vyjímky byly udělovány bezdůvodně. Komise proto mohla zkoumat případy, kde byla majiteli ponechána výměra 500 ha a tam, kde nenašla odůvodnění, mohla snížit výměru až na 150, respektive pouze 50 ha. Komise dále měla prozkoumat, zda půda stále ještě slouží původnímu účelu. V negativním případě to mohlo znamenat i vykoupení půdy pod 50 ha. Za pozemky měla náležet náhrada v cenách původní pozemkové reformy (tedy ceny z let 1913-1915).

Jak se dalo očekávat, návrh vzbudil u nekomunistických stran velké rozpaky. Návrh 

však už předem určoval, jakým způsobem má být revize prováděna. Revizní komise 

vlastně dostaly jakési instrukce, jak mají být revize prováděny: měly získat maximum 

půdy a tu pak měly komunistické komise za minimální ceny dělit mezi bezzemky a 

malorolníky. Revize by vedla k roztříštění půdního fondu, poklesu produktivity práce 

a politicky posílit postavení komunistů.              

Ti nemohli Ďurišův návrh dost dobře ignorovat, a tak se rozhodli rozjet propagandistickou 

kampaň za přijetí jeho 6 zákonů. Ohlas byl značný. 

Proti dělení půdy mohli demokraté argumentovat pouze ekonomickou nesmyslností 

tříštění půdy. 
	Rozhodující střetnutí o nový zákon se odehrálo na půdě zemědělského 

výboru ÚNS dne 1. července 1947. Nekomunistické strany vystoupily proti úplnému

 vykoupení půdy, placení náhrad podle cen 1913-1915 a podotkli, že devalvací měny

 dojde k dalšímu znevýhodnění pozemkových vlastníků. Poslanci KSČ Čulen a 

 naopak pokázali na existenci asi kolem 2000 zbytkových statků, jejichž dělením by 

bylo možno pro příděly získat až 200 000 ha půdy. Tuto argumentaci ostatní odmítli. 

Řešením mělo být, že poptávka po půdě měla být řešena parcelací státních statků. 

Poslanec Kameníček odmítl, aby revizi prováděly orgány ministerstva zemědělství, 

neboť by se tak dostaly fakticky pod správu komunistů. Návrh na dělení státní půdy 

pochopitelně zase odmítli komunisté. Navrhli 7. července kompromisní návrh a , 

že by bylo možné parcelovat půdu nad 30 ha. Ani tento návrh však neprošel. 

10. července 1947 se zákon o revizi dostal na jednání ÚNS. Debata plně odrážela rozpory, které se kolem něj objevovaly již dříve. Krom komunistů byli pouze sociální demokraté přistupni parcelaci zbytkových statků pod 50 ha, avšak jen pod podmínkou, že k jejich nabytí došlo vysloveným podvodem. Koumunistické strany tak musely ustoupit. 11. července 1947 byl tak zákon o revizi pozemkové reformy schválen, avšak nikoliv v původní podobě, jak jej předpokládal např. Hradecký program. Zákon č. 142/ 1947 Sb. tedy garantoval minimální výměru půdy 50 ha, která nemohla být nuceně vykoupena. Ačkoliv tedy konečná verze nesplnila plně požadavky komunistů, přece tak její praktické provádění dávalo KSČ velké možnosti ( především na Slovensku, kde se revize porováděly demokratickým PPPR směrnicemi min. zemědělství). Díky zomu, že zákon č. 142 nesplnil očekávání KSČ, byla 17. 10. sestavena osnova "O přídělu půdy rolníkům". Provázela jí kampaň, spojená s návrhy parcelace neobhospodařované půdy nad 50 ha. Stanoviska ústředních orgánů však byla nadále negativní. Ty si byly vědomy možného ekonomického dopadu zákona, argumentovaly tím, že by šlo v podstatě o zásah do nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Navíc by musel být schválen nový ústavní zákon. Nakonec došlo ke kompromisu - byla omezena moc MNZ ve prospěch ONV a místních rolnických komisí. Navíc osobám, které by se do 1 roku vrátily na hospodářství, měla být půda navrácena. Ďurišova osnova nakonec neprošla a nepomohlo ani předjednání 11. - 12. 12. 1947.

Komunistický převrat ze dne 25. 2. 1948 zásadně mění situaci. Návrhy byly znova projednávány a i s novelou zákona č. 142/ 1947 Sb. s možností vykoupení veškeré půdy. Byla též obnovena činnost revizní komise. Program KSČ obsahoval i úpravu zákona o pozemkové reformě ve smyslu Hradeckého programu. Zemsý výbor jednal o předlohách ve dnech 12. - 15. 3. 1948. Došlo k "vyakčnění reakčních" poslanců z výborů, část poslanců buď rezignovala na své posty nebo dokonce emigrovala.

Nový zákon o pozemkové reformě dostal označení č. 46/ 1948 Sb. Za prvé již obsahoval nucený výkup neobhospodařované půdy nad 50 ha - náhrada měla být uskutečněna podle dodatečně vydaných předpisů. Příděly půdy měly stát jen symbolickou cenu, přednostně měly být přiděleny malorolníkům nebo bezzemkům a státním stakům nebo družstvům. Výkup se skutečně rovnal konfiskaci bez náhrady... Všechny revize měly být ukončeny do 1. 7. 1948. Výkup byl zahájen na základě vyhlášky v úředním listě. Vlastník měl sepsat soupis majetku, měl na to lhůtu 45 dní. V případě nedodržení byla stanovena pokuta 50 000 Kčs nebo vězení v délce 6 měsíců. ONV rozhodly o výkupu do 60 dnů - vlastník byl povinnen srovnat pohledávky. Výkup půdy měl být ukončen do konce roku 1949. Náhrada se řídila podle zákona č. 192/ 1949 Sb. z 12. 7. 1919. řídily se průměrnými cenami za posledních 10 let, srážka činila 20 procent. Není však známo jakékoli vyplacení náhrady...

Co se týče výsledků reformy, tak do 1. 10. 1948 bylo rozděleno celkem 943 271 ha půdy, z toho 270 292 půdy zemědělské. Celých 60 procent bylo přiděleno státním statkům, lesům a zemědělským družstvům. V rámci přídělů získalo v ČSR půdu celkem 72 678 uchazečů, z toho 60 675 jich bylo z Čech. Půdu přímo z pozemkové reformy dostaly JZD. Pozemková reforma byla ukončena k roku 1950. Byl zrušen Národní pozemkový fond a Fond pro pozmkovou reformu. Likvidace účtů však probíhala až do roku 1960...

SITUACE V OSTATNÍCH LIDOVĚ DEMOKRATICKÝCH ZEMÍCH

Stejně jako u nás došlo k velkým řesunům vlastníků během pozemkových reforem, ty však měly svá národní specifika, avšak i společné obecné rysy: 1/ se konaly v časovém rozmezí od podzimu 1944 do jara 1946. Zpravidla se jednalo o jedny z prvních právních aktů v těchto státech. Uveďme některá data: Polsko 6. 9. 1944, Rumunsko 6. 3. 1945, Maďarsko 17. 3. 1945, Jugoslávie 23. 8. 1945, Albánie 29. 8. 1945, východní Německo září 1945, a nakonec Bulharsko 12. 3. 1945. 2/ NEdoško k nacionalizaci půdy. Za 3/ uveďme, že reformy většinou posílily pozice příslušných komunistických stran. Za 4/ je třeba říci, že významným průvodním jevem byla kampaň proti statkářům. Dále, že zabíraná půda byla zčásti konfiskovaná a zčásti odnímána za náhradu. Šlo většinou o majetek nepřátel a kolaborantů, německý majetek byl konfiskován v Polsku, Československu, Jugoslávii a Maďarsku. V Polsku to bylo 76 % z celkové zabavené půdy, v ČSR 71 %, v Jugoslávii 41 %. Bylo posíleno malé a střední hospodářství na úkor velkostatkářů i malých hospodářů. Naopak se většinou zlepšily životní podmínky dělníků, naproti tomu však klesal podíl zemědělských produktů na trhu. Noví hospodáři měli menší znalosti, menší vztah k půdě. Pozemkové reformy tedy zpravidla ústily v kolektivizaci zemědělství.

Nyní si uvedeme některá národní specifika poz. reforem. V ostatních státech reforma proníhala ve 2-3 etapách, ale např. v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a východním Německu na to stačila etapa jediná. Přeměny měly relativně klidný průběh, tedy až na Rumunsko. Rozpory zde začali již záhy po skončení bojových akcí, pokračovalo to živelným záborem statků. Ještě před nástupem Petra Grozyho dne 6. 3. 1945 došlo k tvrdým střetům s policií a smrti několika osob. Jak vypadala horní hranice povolené držby v jdnotlivých státech ? Např. v Albánii nejprve 20, pak 5 ha, ve východním Německu 10 ha, ČSR + Rumunsko 50 ha, Polsko 50 ha zemědělské půdy a 100 ha půdy ostatní, Maďarsko 55, 55 ha ( 100 jiter ), Bulharsko 20 ha a konečně Jugoslávie 35 ha ( po roce 1953 10 ha). Pozemková reforma byla zpravidla spojena s poměrně velkými osidlovacími akcemi ( např. Polsko, ČSR, Jugoslávie, v menší míře i Maďarsko).

JIŽNÍ ČECHY A ZEMĚDĚLSKÁ SITUACE

Za 1. republiky šlo o převážně zemědělskou oblast, úlohu zde hrály i poměrně tvrdé přírodní podmínky. Národohospodářský sbor jihočeský dělil region na 4 oblasti: 1/ jihočeská rybniční rovina, 2/ podhůří Českomoravské vysočiny, 3/ Českomoravská vysočina, 4/ krajina Šumavy. Byly zde již tradičně rozsáhlé velkostatky a zpravidla panoval i nedostatek kapitálu. Za Protektorátu došlo k úpadku zemědělství i přes nátlak nacistů po jeho rozšíření. Byly stanoveny povinné dávky, regulována výroba, zakázán prodej nadbytků a stanoveny pevné ceny.

Po roce 1945 se určovala oblast pohraničí podle národního hlediska. Osidlovací úřad Praha dne 6. 6. 1945 ustanovil 6. pohraniční oblast "Jižní Čechy". Šlo o tyto okresy: Sušice, Prachatice, Český Krumlov a Kaplice. Panovala zde poměrně nízká hustota osídlení. Z oblasti bylo odsunuto 117 124 Němců, z toho 9478 přes hraniční přechody. Nejvíce Němců bylo stěhováno z okresu Český Krumlov a to 35 031 osob. Nejatraktivnější pro nové osídlení se stal okres Jindřichův Hradec (kde bylo přes 2800 národních správců). Proces osídlení byl zde zahájen koncem srpna 1945, osídlenci byli různého původu. Přicházeli sem Slováci (jako sezonní dělníci), pak Maďaři a Rumuni - tedy hlavně na Kaplicko (od poloviny roku 1947 - února 1947 ). Na místě je čekala tvrdá realita, složitá hlavně ve vysoko položených a málo úrodných místech. Tyto prostory se měly zalesnit - mělo dojít ke zřízení HPD ( Horských pasteveckých družstev ). zemědělské osídlení provázel logicky velký úspěch KSČ. Řada obcí byla úplně vylidněna. Došlo k omezení či úplnému zastavení lesních i zemědělských prací. Díky relativní zanedbanosti kraje zapříčinila pomalejší osidlování. Znalost kraje pak spíše odrazovala, nznalost způsobovala nestabilitu hospodářství po usídlení. Celou 1/3 regionu pokrývaly lesy - zemědělci se tak přes zimu stávali lesními dělníky. Z dalších odvětví se zde prosadily např. rybniční hospodářství, bramborářství, obilnictví nebo i pícninářství.