Testamenty - shrnutí problematiky
Pojem testament znamená v podstatě poslední vůli. Z hlediska zařazení jde o prameny pojišťovací, tedy ty, které pojišťovaly držbu šlechtického majetku
Co se týče významu a jejich užití v historickém bádání, tak testamenty jsou častokrát opomíjeny jako „nudný“ pramen. Přitom Pavel Král ve své knize „Mezi životem a smrtí“ poukazuje na celkem velké množství možného využití. Například jako jeden z možných základů pro genealogii šlecht. rodiny, dále pak pro výzkum životních cyklů a přechodových rituálů co se týče jejich vnímání, též mohou být použity k popisům pohřebních obřadů. Jako celkem důležité se jeví jejich využití v historicko-antropologickém bádání, tedy například jakési průhledy do mentality konkrétního šlechtice- můžeme tak poznat dobové představy o životě, smrti a posmrtném životě. Lze je využít i pro právní dějiny jako odraz práva stanoveného zemským zřízením a každodenní využití stanoveného práva. Jdou zde sledovat i hospodářské otázky jako sledování vývoje pozemkové držby. Dokonce jde vysledovat z tohoto druhu pramene hmotná kultura šlechtických sídel, neboť součástí závětí jsou velice často pozůstalostní inventáře. Do jisté míry lze na tomto materiálu zkoumat struktury společnosti (např. páni a přátelé) a strukturu šlechtické společnosti.
Jak se vlastně takový testament mohl dochovat do dnešní doby? Tak v prvním případě jako samotné originály uložené v šlechtických rodinných archivech. Velmi bohatý je v tomto směru fond Cizí rody v SOA Třeboň, dále lze uvést například odivný archiv Lobkoviců, který je umístěn v podlec SOA Litoměřice v Žitnicích. Dále lze uvést fond deskových listin úřadu desek zemských v NA Praha. Do roku 1653 se testamenty vkládaly do trhových kvaternů desek zemských, teprve od roku 1786 vznikaly samostatné knihy trhové testamentů. V druhém případě můžeme nacházet v rodinných archivech ověřené výpisy testamentů z desek zemských, tedy i v RA příbuzných rodů. Za třetí se dochovaly tzv. koncepty testamentů, z nichž můžeme sledovat myšlenkové pochody autora testamentu, osněž zde lze pozorovat proces geneze závěti.
Jak vlastně mohla probíhat samotná testamentární praxe (tj. proces odkazování majetku)? V první řadě docházelo k darování majetku, odkazovatel si však vyhrazoval právo měnit své rozhodnutí testamentem. Za druhé mohlo dojít k tzv. dědictví dluhem, kdy testátor předstíral dluh ve prospěch osoby, které mělo být jmění odkázáno. Třetí možností bylo sepsání samotného testamentu- postupovalo se vždy podle předem daných kroků. Navíc do roku 1627 musely být závěti odsouhlaseny panovníkem tzv. „mocnými listy“. Obnovené Zřízení Zemské definovalo určité parametry testamentu - musel být psána ručně, navíc napřed konceptem a až pak načisto. Samozřejmě muselo dojít k potvrzení testamentu pečetí a vlastnoručním podpisem. Toho se obvykle zúčastňovali testamentární svědci, kteří samozřejmě přivěsili jejich pečetě. Často mohl být za jistých okolností testament měněn. Sepsaný testament měl být dán do úschovy k důvěrné osobě, která ho měla po smrti zveřejnit. Po přečtení byl testament založen do úřadu desek zemských ( samotnou intabulaci platili dědici majetku- to nebylo levné, jednalo se o 100ky grošů). Při této příležitosti byl zhotoven i výpis z intabulace (což činilo celkem 44 grošů).
Na konci se podíváme na samotnou obsahovou stránku testamentů. Tyto dokumenty měly ustálenou formu. V úvodu stála vždy invokace, jejímž prostřednictvím se testament „spojoval s Bohem“. Následovala pak identifikace, kde se můžeme seznámit s osobou testátora. Obyčejně následovaly pak pasáže o úloze smrti v testátorově myšlení, nevyhnutelnosti skonu, strach ze smrti. Občas se objevují i jiné věci- například se můžeme dozvědět o nemoci dokazovatele (tedy ne moc často). Dalšími příčinami mohlo být vědomí postupujícího stáří stáří, právě zuřící válka či sama starost o rodinné vztahy. Dále se v posledních závětech objevují odkazy na osobu panovníka, tím tak došlo k podstatnému zvýšení vážnosti testamentu. Většinou pak následoval výběr poručníků pro děti. V tehdejším právu byl zakotven pojem „mocný otcovský poručník“, vůbec nejčastěji se jím stávala manželka testátora. Další možní pocházeli poručníci zpravidla z okruhu tzv. „pánů a přátel“ nebo příbuzných. Ve výjimečných případech se mohli stát poručníky sousedi, těmi se rozumí ostatní páni nebo rytíři. Prvním dědicem byl zpravidla syn, manželce či dceři bylo odkazováno pouze s omezenou platností. Dalšími dědici mohli být popřípadě jiní důvěryhodní další příbuzní. Důležitou součástí testamentů jsou zbožné či charitativní odkazy, které měly zemřelému zaručit spásu duše. Jednalo se především o velkorysé dary církevním institucím, fundace špitálů, založení škol knihoven a podobné donátorské počiny. Na konci testamentů byly vypočítávány různé postihy pro dědice za neplnění znění testamentu, přitom hrozba božím trestem byla vůbec nejčastější.
