Jdi na obsah Jdi na menu
 


Peter Burke, Žebráci, šarlatáni a papežové

2. 11. 2009

 Úvaha nad otázkou diezézních vizitací.

 Britský historik Peter Burke (* 1937) v této knize sice pracuje téměř výhradně s italským materiálem, ale i tak jsou postupy a metody přenosné do našeho prostředí. Pro nás jsou tedy v zásadě knihy zahraničních autorů přínosné nejen pro svou faktografii, ale i pro použité metody a postupy, které mohou být přínosné pro užití v našem prostředí a na zdejších pramenech. Autor ukazuje nejen poměrně zajímavou úlohu vizitačních záznamů a inkvizičních výslechů při bádání každodennosti novověku (těmi se zabývá pouze část díla), ale zabývá se i například otázkou gramotnosti. Ukazuje, že tyto dokumenty nejsou zpravidla objektivním měřítkem horlivosti náboženské komunity, ale spíše obrazy kněžského vnímání chování a víry laiků.

Realita se zřejmě velmi lišila od skutečnosti popsané v dokumentech tohoto druhu. Vyslýchaní tak zpravidla logicky (například pod hrozbou trestu při výsleších) dávali odpovědi, které se od nich očekávaly. V 17. století existoval jakýsi stereotyp heretika. Kladené otázky i interpretace odpovědí byly předem dány. Proto tyto prameny dotazníkového tyou mají do jisté míry svou pevně danou, ustálenou formu. Zprávy o misiích do odlehlých částí Evropy však tímto faktem tak postižené nejsou, ale i zde existují určité stereotypy.

Například v jižní Itálii odpovídali věřící na otázku "kolik je bohů" velmi různě. Jedni odpověděli 10, další 1000, a jiní udali dokonce ještě vyšší číslo. Misionáři tím byli poměrně ohromeni, což ale nelze chápat paušálně – jde o jakýsi úžas kvůli lepší rétorice textu. Misionáři obtíže očekávali... Přirovnávají tak jižní Itálii a Španělsko k „evropské Indii plné pohanů", takové bylo tedy dobové klišé, které hovoří samo za sebe.

Biskupské vizitace věnovaly daleko více pozornosti stereotypu laiků a naučenému stereotypu lidu. Můžeme si zde klást otázky otázky, co vlastně vizitátoři hledali nebo co čekali, že při vizitaci najdou... Otázky mohou směřovat i na jejich cíle a očekávání. Historička Dominique Julia ukázala potřebu zkoumat vývoj vizitátorských otázek od 10. stol. Otázky ostatně prošly v průběhu století jen pozvolnou změnou. Každá nová generace tak zřejmě byla přiměna, aby vnímala diecézi očima svých předchůdců - tudíž nebylo ani moc třeba měnit předkládané spektrum otázek...

Burke tak zkoumal vizitace v Itálii v letech 1437 – 1865 se zřetelem na kněžskou představu o lidové zbožnosti. Zmiňuje jich jen 14, které byly vytištěny. Nepochybně však jde jen o špičku ledovce. Před tridenským koncilem (1545 – 1563) se zdá, že vizitátoři nejevili o lidovou zbožnost moc zájem. Starali se v svých otázkách na faráře spíše o stav církevních budov než o situaci obyčejných věřících.

Když se přece jen zajímali o obyčejné laiky, otázky mohly být například takovéto: zda chodí do kostela, jestli si plní svědomitě velikonoční povinnosti, zajímaly je počty laiků, jména těch co nechodí k přijímání. Své místo mezi doatzy vitzitátorů pochopitelně zaujímaly i posudky na sexuální morálku farníků. Naproti tomu se žádné otázky překvapivě netýkaly víry laiků.

Tridentský koncil se ostatně o vizitace velmi zajímal a byly zde projednávány. Roku 1566 biskup Domenico Bollani zpracoval přelomový dotazník, výrazně lépe zpracovaný lépe než doposavaď. Je již o něco podrobnější, faráři tak dostávali například takovéto otázky: kolik mají duší, jestli někdo žije v konkubinátu, jestli někdo nezanedbává zpověd, zda-li zde nejsou žádní lichváři, rouhači a hazardní hráči. Poprvé se zde také objevuje otázka možné víry laiků. Zřetelné jsou zde velké obavy z hereze. Odpovědi obsahují podezřele zaokrouhlené počty, zřejmě tak nejde o skutečný stav, nikdo z tázaných samozřejmě nepřipouští, že by znal nějakého heretika. Je jasné, že nějaký úředník mohl do dotazníku za faráře napsat takřka cokoli, hlavně aby výsledek uspokojit příslušnou církevní vrchnost...

 Dále zde máme 3 pojednání z 80. let 16. století. Zde je již naopak značný prostor věnován bádání o náboženské víře laiků. Například dominikán Ninguarda při vizitaci diecéze v letech 1589 – 1593 sleduje otázky vytrvalosti při přijímání, pozornosti při mši, přítomnosti heretiků či rouhačů, nebo i lichvářů a konkubinistů.

V polovině 17. století se objevuje daleko podrobnější dotazník Vincenza Marii Orsiniho. Zajímají ho statistiky rodin, počty duší a přijímajícíc a překvapivě také počty učitelů, doktorů, ranhojičů, porodních bab, notářů, knihkupců, hostinských a umělců. Důležitým faktorem je pro něho i vzdělání laiků, táže se na knihy, které věřící čtou, na obrazy které viděli. Jednou z nejdůležitějších otázek se jeví to, zda laici přicházeli a odcházeli ze světa řádným křestanským způsobem. Tzv. "dobrá smrt" byla v této době jedním z hlavních měřítek dobře stráveného života. Proto byli například výrazně dehonestováni sebevrazi, kteří vlastně spáchali činem zločin proti zrození... Otázky morálky posuzuje skrze počty cizoložníků, lichvářů a hazardní hráčů. Ptá se na na podezřelé z hereze, zda někdo nevlastní zkázané knihy (vzpomeňme zde i na Ginzburgova Mennochia..), zda jsou v oblasti rouhači či snad dokonce nějaké čarodějnice.

Giuseppe Crispinoto problematiku dotazníků dovádí ještě dále - zajímá ho nejen otázka existence hereze a čarodějnictví, ale i například, zda vdovy z projevu smutku snad nechodí na mše jak dlouho tento stav trval, jestli snoubenky číní taktéž z toho samého důvodu (jako projev cudnosti ?) nebo zda-li někde dochází k zlořádům při pohřebních obřadech.

S nástupem "dlouhého" 19. století se obraz tematiky mění. U tazatelů roste zájem o víru obyčejných lidí i o procesy společenských změn. Roku 1803 proběhla vizitace v Benátkách, vedl ji Ludovico Flangini. Měl víceméně formální otázky na laiky, např. na jejich počet, dále například, jak jsou vyučováni. Na druhou stranu ho zajímaly i otevřenější postřehy o lidech. Dostává se mu však většinou standartních odpovědí, logicky: nejsou zde žádní veřejní hříšníci a samosebou nikdo, kdo by nechodil ke zpovědi. Dochátí i k proměně zájmu o církev na farní urovni. Několik kněží zde tak velmi překvapivě využilo možnosti činit si poznámky netradičním způsobem. Nesou se zpravidla ve třech rozměrech, které uvedli respondenti vizitátorů. Za 1/ jde o sociální rozměr – např. jsou zmiňováni jako vrstva společnosti vojáci či nižší stavy. Za častý 2/ okruh poznámek tvořil fakt o tom, kdo nechodí ku zpovědi. Ze 3/ se objevuje časová dimenze - tj. výroky typu, že „v těchto časech nás lidi neposlouchají“, nebo „žijeme ve špatných časech“.

Roku 1821 prováděl vizitaci ve stejné diecézi Giovanni Ladislao Pyrker. Laiky se zabýval daleko více než jeho předchůdce. Otázky směřované na faráře směřovaly asi takto: ptal se na lidi rouhače, jestli náhodou nežijí d konkubínami, jestli často nechodili ke zpovědi. Laikové čelili otázkám, jako zda-li neznají někoho, kdo by mluvil proti katolické víře. Je zde znát daleko silnější sociální povědomí a to díky formulacím jako „hlavně chudí lidé“, „většinou rodiny obchodníků“. Někdy je dokonce použit pojem společenských tříd.

Dochází k pozorování některých charakteristických sociálních skupin kněžími: vpředu je otázka rouhání. Údajně mají k tomu sklon hlavně plebejci (například lodníci, zde je to dáváno na vinu nedostatečnému vzdělání). Dále například S. Marcuola odsuzuje nedostatek zájmu o chudé farníky, dalo by se zde na tomto místě i říci, že s nimi i sociálně soucítí. V jiné vizitaci, z let 1826-27, provedené Giuseppem Grasserem ve městě Trevissa naopak pojem tříd úplně schází. Církevní představitelé tak zde pravděpodobně měli daleko menší sociální povědomí o svých farnících než v Benátkách.

V letech 1859-1856 používá vizitátor Frederico Manfredini otázky výrazně odchylující se od tradice. Zajímá ho zde například poměr mužů a žen ve farnosti, dále poměr mezi těmi kdo chodí k přijímání. Objevuje se zde zajímavý pokus kněžích popsat situaci v jejich farnostech. Zmiňují, že kupříkladu většina nesplnila velikonční povinnost. Vysvětlují to tradičními pojmy jako lenost, nedostatek náboženského zápalu, nebo i novým způsobem jako sociální chaos, způsobený přelomovým rokem 1848. Jeden kněz zde pak kritizuje lidovou zbožnosti.

Když to shrneme, tak se vizitátoři postupem času začali daleko více zajímat o náboženskou praxi farníků, víru laiků a postoje lidu. Změny tedy nastaly koncem 16. století, ve druhé polovině 17. století, a na počátku 19. století. V letech po tridentském koncilu je je důvod zájmu vizitátorů jasný: a to strach z hereze. Skutečně se tedy projevoval větší zájem o toto téma v těch oblastech, které byly geograficky blíže protestatntském u vyznání. Například Johann Hoya vykonal vizitaci v münsterské diecézi v letech 1571- 73. Byl zde vydán obsáhlý 84 bodový dotazník o víře, včetně šetření, týkajícího se názorů na mši (jestli nejsou bezbožné, neuctivé či dokonce sprosté). V 17. a 18. století přítomnost heretiků v problematických oblastech neustále utvrzovaly biskupy v tom, aby laiky vyšetřovali pečlivěji než jinde. Příkladem muže být i diecéze La Rochelle s její hugenotskou menšinou.

Vizitace tedy neodrážejí nejen zájem o potlačení hereze, ale i rostoucí zájem o zvyky laiků. Tento zájem je rovněž patrný podle autora v dalších pramenech, jako jsou např. cestovní deníky. Tento zájem by se dal označit i za „etnografický“. Někteří z italských misionářů ze 17. století měli osobní zkušenosti z jiných kontinentů, jako například jezuita Francesco Bressarii (byl mezi Irokézy) a kapucín Giovanni Francesco Romano (byl v Kongu).

Stále zřetelnější je i zájem o zvyky ve Francii jako tradičně problematické oblasti po stránce víry. V Normandii roku 1867 byl zhotoven velmi důkladný dotazník obsahující 140 bodů, obsahující dotazy ohledně šarivari (což byl název pro středověkou veselici, často s maskami ) a jiných lidových slavností. Ptá se, zda-li se při nich náhodou nestalo něco nevhodného, nebo například jestli jsou ti podruhé ženatí vystaveni nějakému posměchu nebo ne. Z tónu otázek je ve Francii patrno usilí o vykořenění těchto lidových tradic a zvyků. Například v Itálii kněz Ludovico Muratori spojoval učený zájem o staré zvyky s touhou očistit zbožnost od pověr.

Dá se říci že vizitační dotazníky nahrazují v 19. století sekulární průzkumy lidových zvyků a přebírají částečně i jejich formu. Je třeba poznamenat, že biskupové, dnes bychom to tak mohli říci, že používali metody moderního sociologického výzkumu...