P. K. modeling and history web

 Propagační filmové týdeníky: možnosti využití, úskalí bádání

Propaganda byla a bezesporu bude přímou součástí všech totalitních režimů. Většinou slouží k podmanění myslí lidí a k vytvoření určitého chtěného názoru. V tomto ohledu byla vždy největším konkurentem totalitnímu režimu katolická církev. Pokud vezmeme v potaz přímo situaci v nacistickém Německu, zde se pro "ovlivňování" užíval velmi specifický výraz "glajchašajtování" (Gleichscheitung). Cílem propagandy bylo působit na obyčejné lidi takřka odkudkoliv, doslova ze všech stran. Vyjímkou nebyly například ani poštovní známky, vzpomeňme zde nejen na ty protektorátní, ale i na ty poúnorové s Klementem Gottwaldem a dalšími komunistickými prezidenty. Ovšam jako nejvýhodnější způsob ovlivnění se celkově zdají jakákoliv média. Ať už film, rozhlas, filmové týdeníky, noviny, knihy - to vše hlavně pro svou širokou dostupnost.

Nejúčinnější zbraní ministrů propagandy goebbelsovského ražení je bezesporu filmová tvorba, už proto, že film je v podstatě jakýmsi napodobením skutečného světa, jeho zhmotněním na filmovém plátně. Tedy určitě pro diváka uvěřitelnější, působivější a opravdovější než například štvavý novinový článek.¹ Psaný článek je čtenáři přímým zážitkem dle mého jaksi vzdálenější než samotný film. Nadruhou stranu je novinový výtisk pro obyčejného člověka dostupnější, pokud konkrétní dotyčný nemá dost peněz na navštívení filmového představení. Rozhlas také rozhodně jako nástroj propagandy k zahození nebyl. Tento fakt byl ovšem např. v 30. letech značně limitován vlastnictví rádia, i když např. říšské ministerstvo propagandy propagovalo heslo "rádio do každé rodiny". Posměšně se mu tehdy říkalo "Goebbelsova tlama". To byla však utopie, stejně jako v případě tzv. "lidového vozu" Volkswagen.

Zvláštní formou propagandistických prostředků byly filmové týdeníky. Jako příklad si zde uveďme známý německý Die Deutsche Wochenschau.² Zpravidla šlo o několikaminutové krátké filmy (obvykle 7 až 10 minut času), který byly promítané v biografech před hlavním uváděným filmem. Provázela je jednotná forma úvodu i závěru s momumentálně působící říšskou stranickou orlicí (Reichsadler). Zpravidla zde byl přítomen i seznam KB, kteří přispěli svými záběry. Pokud zájemce chtěl zhlédnout film, tak musel týdeník přetrpět. Co se týče témat, je značně patrná jejich selekce, což by měl dnes historik při využití podobných materiálů kriticky rozeznat. Logicky bylo pro propagandu výhodnější zobrazit "vítězný postup jednotek", než například zdrcující porážky nebo například strádání obyčejných vojáků během mrazu a působení nemocí. Ukazovat takto souženého "germánského válečníka" nebylo jaksi logicky vhodné s ohledem na s postupem války se stále zmenšující morálkou civilního obyvatelstva. (pozn. i z důvodů propagandistických).

Ve filmových záběrech z fronty logicky převažují záběry na přesuny jednotek Wehrmachtu, Luftwaffe i Waffen-SS, projíždějící kolony a útvary vozidel, ničení nepřátelských obrněnců, monstrózní výbuchy apod. Tyto cyklicky se opakující jevy tak značně snižují informační hodnotu týdeníků. Tematické omezení je zde jasné: jde převážně o záběry z front. Logicky jsou sledovány hlavní válečné události jako tažení na západ, začátek operace Barbarossa, bitva Charkowa, Stalingradu, protiofenziva v Ardenách (operace Greif). Jazykem třetí říše byly nazývány "dějinnými bitvami". Zvláštně je například zachycena invaze spojenců v Normandii. Je zobrazena jen jako "drobný taktický ústupek". Vůbec není registrováno, že vlastně Spojenci otevřeli druhou frontu a nepřítel se na Německo hrne již ze dvou stran..

Uveďme si zde malý ukázkový příklad. Propagandě se tak, zjednodušeně řečeno, například takříkajíc "více hodil do krámu" příslušník tankových vojsk Waffen-SS Michael Wittmann, než příslušník tankistů Wehrmachtu Kurt Knispel. Ten se sice stal nejúspěšnějším tankovým esem se 168 vítězstvími oproti Wittmannovým "pouhým" 138, ale už pro svůj nevojenský vzhled (nosil delší vlasy a vousy) a nízkou míru úcty k autoritám se pro účely propagandy hodil logicky daleko méně.³ Tedy, jak se zdá, byly přednostně v největší míře filmovány elitní útvary Wehrmachtu (divize Grossdeutschland) a Waffen-SS (Leibstandarte, Das Reich, Hitlerjugend apod.). Ovšem i další součásti německé branné moci, krom těchto dvou hlavních, měly své propagandistické jednotky, například Luftwaffe (letectvo) nebo Kriegsmarine (námořnictvo). Zde jsou například velice zajímavé záběry z výcviku parašutistů.

Při zkoumání podobných typů pramenů si musíme uvědomit účel, který jejich tvůrci sledovali. Ten je z dnešního hlediska poměrně jasný. Ovšem tehdejším obyčejným Němcům (tj. jejich potencionálním konzumentům, pokud zůstaneme u stále stejného příkladu) moc informací týdeníky z výše popsaných důvodů přinést nemohly. Pro dnešního badatele jsou pak obzvláště cenné samotné dobové záběry. Samozřejmě nás zajímá i samotný způsob pojmutí týdeníků, skladba filmových záběrů a v poslední řadě, avšak velmi důležitý je namluvený komentář. Ten je zajímavý i z hlediska filologického. Lze tak pracovat podobnou metodou, jako Klemperer ve svém díle Jazyk třetí říše, kde je LTI (Lingua tertia romanii = jazyk třetí říše) interpretována jako poměrně svébytný celek, který nachází inspiraci v minulosti, ovšem některým výrazům a četnosti jejich používání dává zcela jiný rozměr. Metodicky se zde uplatní zvláště komparace, ovšem je třeba mít potřebnou sumu dobových záběrů.

Na závěr by nás měly zajímat i osudy "pořizovatelů dobových záběrů", tedy příslušníků tzv. Propagandakompanií (nazývejme je tak zde zatím pro zjednodušení). Bez přičinění těchto "lovců beze zbraní" bychom dnes nemohli studovat miliony válečných fotografií a tisíce metrů filmových záznamů. Tyto "Propagandatruppen" byly zřizovány u všech čtyř hlavních složek německé branné moci. Zpravidla se jednalo o civilní pracovníky, reportéry, filmaře, malíře atd. zařazené k nějaké vojenské jednotce za účelem pořizování materiálů pro berlínské Ministerstvo propagandy (Reichspropaganda - Ministerium). Zde byli také tito "váleční zpravodajové" (Kriegsberichter) speciálně školeni.⁴ Dalšími úkoly těchto jednotek byla tzv. Kampfpropaganda, tj. zmatení nepřítele, dále boj proti nepřátelské propagandě a konečně i kromě toho maskování operací vlastních jednotek cílenou dezinformací. Otázkou je, jakou měrou si tito "pracovníci" uvědomovali, k jakému účelu bude jejich práce sloužit, protože jejich fotografie a zprávy z fronty se objevovaly ve všech německých novinách (nevyjímaje např. Das Schawarze Korps - deník SS). Pro případ války bylo stanoveno jejich zřízení v mobilizačním rozkazu z 1937/1938. První "bojové" nasazení těchto jednotek nastalo během obsazování československého pohraničí mezi 1. - 10. říjnem 1938. S pomocí Propagandakompanií byly pak na východní frontě tištěny dokonce polní noviny a různé letáky (k tomuto účelu bylo na frontu vypraveno několik zvláštních vlaků, vybavených tiskařským vybavením).

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------