CPO 1929 - 1938
Vznik a legislativní zakotvení
Samotná organizace existovala v zárodku již od roku 1929 jako dobrovolný "Ústřední výbor obrany obyvatelstva" s podřízenými místními výbory obrany obyvatelstva. Do roku 1934 to byla tedy dobrovolná organizace na volném základě, spíše svazovém principu. Finance přicházely např. z nahodilých subvencí, příspěvků či darů. Byla to tedy z valné části civilní organizace a bylo jasné, že tuto úlohu musí časem převzít stát a zajistit její organizační, finanční a právní stránky. Hovořilo se tehdy ještě spíše než o CPO jako o tzv. civilní obraně proti letadlům OPL. Poté byla tato organizace výnosem NROS (= Národní rada obrany státu) převedena pod MNV (=min. vnitra).
Později byly od roku 1935 její úkoly zákonem č. 82/1935 Sb. "o obraně a ochraně proti leteckým útokům" ze dne 11. dubna 1935 (s účinností od 26. 4. 1935) legislativně zakotveny a přeneseny na veřejnou správu. Tedy právě tímto se konečně organizace OPL transformovala do CPO (= Civilní protiletecká ochrana) jako "organizace, jejíž činnost pronikne do každého domu, vychová obyvatelstvo v dobrovolné kázni, šíří důvěru v sebe a ve společnou sílu, potírá strach a paniku" (Učebnice branné výchovy, 1938). Podle zákona byli povinni se o protileteckou ochranu starat zejména vlastníci nemovitostí ("na nichž jsou podniky, ústavy nebo jiná zařízení, zejména s větším počtem zaměstnanců nebo uživatelů") a stavitelé nových budov, což ne vždy bylo dodržováno. Poskytovatelé letecké obrany byli povinni udržovat potřebná zařízení a místnosti v provozuschopném stavu.
K zákonu 82/1935 byla vydána celá řada dalších vládních nařízení, týkajících se především výroby, opravy a prodeje plynových masek a otázek spojených s budováním potřebných úkrytů. Zákon č. 75/1938 Sb ze dne 8. dubna 1938 se pak zabýval zejména finančními záležitostmi při provádění opatření, resp. používáním "úhradových prostředků podle všeobecných předpisů o finančním hospodářství obcí". Platnost obou zákonů skončila de iure až přijetím zákona č. 40/1961 Sb.
Šlo dále zejména o vládní nařízení:
- č. 83/1935 Sb. o živnosti výroby, opravy a prodeje plynových masek a jejich součástek, jakož i o jejich zkoušení, dovozu a vývozu
- č. 199/1935 Sb. o vydávání některých předpisů o pořizování plynových masek a o některých povinnostech obcí podle zákona o ochraně a obraně proti leteckým útokům
- č. 192/1937 Sb., které mění a doplňuje vládní nařízení ze dne 17. dubna 1935, č. 83 Sb. z. a n., o živnosti výroby, opravy a prodeje plynových masek a jejich součástek, jakož i o jejich zkoušení, dovozu a vývozu, a jímž se vydávají ustanovení o některých dalších předmětech a zařízeních sloužících k ochraně proti leteckým útokům
- č. 127/1938 Sb. o vydávání dalších předpisů o pořizování plynových masek
- č. 136/1938 Sb. o vydávání předpisů o opatřování souprav pro první pomoc při leteckých útocích
- č. 199/1938
Fungování a organizace
Budování a řízení CPO měly tedy na starost zejména státní, správní, policejní a vojenské složky. Struktura CPO pak měla 4 stupně řízení:
1/ státní hlásná služba a služba v poplachových ústřednách
2/ výkonné služby CPO (kam patřily následující dvě složky)
* pohotovostní služba veřejná
(bezpečnostní a pořádková, poplachová, požární, asanační, samaritánská, spojovací a zpravodajská, zastírací, zvláštní technická)
* svépomocná služba obyvatelstva
3/ výkonné služby závodní protiletecké ochrany průmyslových závodů a soukromých podniků
4/ výkonné služby podniků vojenských, státních a zemědělských
Úkolem CPO pak byla zejména instruktáž obyvatelstva v protiletecké ochraně a také školení a výcvik jednotlivých složek CPO. Důležité pro úspěšnou činnost CPO pak byly zejména tři body, a to varování před útokem samotným, poté zásah přímo na místě náletu a eliminace případných následných škod.
K provádění zákonných norem byly podle nařízení a směrnic ministerstva vnitra v jednotlivých městech zřízeny poradní výbory CPO. Došlo k vyhodnocení a kategorizaci oblastí rizikových z hlediska možného vzdušného napadení. Podle hrozícího nebezpečí bylo přistupováno k opatřením, přičemž prioritami bylo především zbudování dostatečného počtu poloimprovizovaných a stálých úkrytů a dostatečné vybavení obyvatelstva plynovými maskami. Zajímavé je, že zpočátku díky nedostatku úředníků a technických prostředků bylo obtížné daný úkol zvládnout. Ministerstvo vnitra také mohlo vydávat nařízení pouze obcím prostřednictvím politických úřadů a nikoliv jiným státním institucím (např. MNO). Díky tomu nebyla řada státních podniků, ústavů a úřadů v době květnové či zářijové krize plně připravena. Po 21. květnu 1938 sice došlo k navýšení odborného personálu a rovněž se uskutečnilo zřízení Školy protiletecké ochrany v Hradci Králové, která vychovávala tzv. okresní instruktory, ale i tak se stav příliš nezlepšoval. Z její působnosti vznikaly i mnohé příručky.
Civilní protiletecká ochrana většího města byla řízena zpravidla statutárním zástupcem samosprávy (starostou) a štěpila se na několik odborů, z nichž nejdůležitější byly odbory organizačně - propagační, záchranný, technický, evakuační, výcvikový a svépomocný. Při provádění CPO s MNV spolupracovalo zejména MNO, dále pak okresní úřady a jednotlivé obce a podniky.
Velmi důležitá byla CPO zejména pro větší města, kde se obecně nacházely průmyslové podniky a jiná zařízení důležitá pro obranu státu. Činnost organizace měla zejména za úkol připravit obyvatele města na letecké útoky. Území města se v závislosti na jeho rozloze rozdělovalo na jednotlivé okrsky. Úroveň připravenosti jednotlivých složek CPO a stav plnění úkolů zejména v ochraně obyvatelstva byly přímo odvislé od přidělovaných finančních prostředků a nezřídka i od politicko-mocenského boje jednotlivých politických stran. Uvedená opatření podchytila zájem obyvatelstva o CPO, které respektovalo pokyny orgánů CPO a přednášky či kurzy si zřizovaly dokonce i jednotlivé menší obce. Intenzivním školením se do léta 1938 podařilo pozvednout morálku obyvatelstva, které již nemělo panický strach před leteckými útoky jako dříve. Materiální stránka však nebyla ideální. Pro prozkoušení funkčnosti a pohotovosti všech složek CPO se prováděly cvičné nálety.
Pro dokreslení situace si zde uveďme příznačný citát ze článku "Rok práce v CPO (Obrana obyvatelstva roč. I, 1935-1936, s. 365).
"Naše veřejnost, dlouho vychovávaná v myšlence, že válka je nemožná, a zejména že letecké útoky na nebojující obyvatelstvo jsou jen strašákem militaristů, nedala se ve svém celku ani zákonem č. 82 vyburcovat z pohodlného pocitu, že dokud válka přímo nehrozí, nemá smyslu dělat složité přípravy proti plynům a zápalným pumám a měnit všechny vžité životní formy ! Proto je každé opatření úřadů přijímáno se shovívavou lhostejností jako výmysl lidí, kteří straší něčím neexistujícím. Tento duch našeho obyvatelstva, jen zvolna zvykající myšlence leteckého nebezpečí, jest jednou z hlavních příčin, proč nejsme dosud v organizaci protiletecké ochrany tak daleko, jak bychom si přáli".
poznámka
Je tedy nadmíru jasné, že struktura a organizace CPO byla podobná jako v Německu. Dalo by se ale říci, že organizace Luftschutzu a RLB se stačily před válkou daleko více rozvinout a že tak byla CPO do jisté míry jen "chudá příbuzná". Možná pro tuto podobnost se v Protektorátu CPO začlenila do LS až v roce 1941 ? (srv. článek ZDE) Naopak dle Martina Veselého probíhala od samého počátku existence sudetské župy "glajchšajtace" CPO dle říšského vzoru. Již dne 31. 3. 1939 zde tak dle nařízení říšského místodržitele přestal platit čs. zákon o CPO. Oficiálně zde tedy byl zaveden Luftschutz-Gesetzt.
---------------------------------------------------------------------------
Kryty a vybavení
K úkolům CPO pak patřilo zejména budování civilních protileteckých krytů s potřebným materiálem (hasící potřeby - písek, lopaty, masky, přilby, brýle). V novinách se často objevovaly náčrtky konstrukcí krytů, kde zpravidla mlůžeme vidět masivní podpěry přichycené kramlemi ke stropu, které zvyšovaly odolnost krytu. Někde byly publikovány i názorné plánky zabezpečení sklepních okének pytli s pískem.
V některých městech se pak k tomuto účelu koncem 30. let adaptovaly podzemní chodby nebo velké sklepní prostory, jako např. v Brně, Jihlavě a Bratislavě. Zmíněná opatření nebyla realizována v Praze, kde se budování protileteckých úkrytů omezilo jen na výstavbu zákopů na volných prostranstvích. Dále všeobecně chyběl obvazový materiál a léčiva, která nebyla zajištěna u výrobců ani pro případ vyhlášení války. Civilní nemocnice, ošetřovny a stanice první pomoci nebyly připraveny a vybaveny na válku. Evakuace obyvatelstva nebyla centrálně organizována, pouze v době mnichovské krize civilní obyvatelstvo dobrovolně opouštělo některá města. V obcích byla nejlépe organizována hlásná, požární a poplachová služba. Ke zřízení asanační služby došlo jen v několika větších městech. Byly stanoveny hlídky a vedle městských a uličních hlídek, byly organizovány také domovní hlídky, v jejichž čele stál velitel, který měl případně na starosti hašení a první pomoc pro obyvatele domu. V jeho kompetenci bylo také nacvičování zatemňování domu. Soukromých úkrytů bylo velmi málo a veřejné téměř vůbec žádné.
Ochranné masky a jejich značení
Důležitý byl také prodej ochranných plynových masek městskému obyvatelstvu. Každé město mělo zpravidla svá prodejní místa. Podle zákona 82/1935 byly osoby "jimž to bylo uloženo úředním příkazem" povinny masky zakoupit např. pro zaměstnance. Stejně to platilo i pro budování dostatečného množství krytů. Plynové masky musely být vlastníkem udržovány v pořádku a mít schválené provedení i typ.
Vládním nařízením č. 192/1937 bylo také stanoveno a upraveno "úřední zkoušení a značkování vyrobených plynových masek a jiných předmětů a zařízení sloužících k ochraně nebo obraně proti leteckým útokům". Dle tohoto nařízení musely být součásti ochranných prostředků jednotně označeny. MNO vydalo prováděcí zprávu určující systematiku značení a přidělilo kódy výrobcům. Celkové označení se skládalo z označení součásti plynové masky (M = maska, F = filtr, H = hadice, B = brašna), čísla série, roku výroby, pořadového čísla, úředního razítka zkušebního orgánu (Vojenský ústav chemický) a data zkoušky. Označení součásti, čísla série a roku výroby se umísťovalo zpravidla zvenku na okraji lícnice v oblasti brady. Pořadové číslo bývalo nezřídka rovnoběžně s okrajem lícnice zvenku vedle zorníku. Záznam o zkoušce se tiskl na lícnici zvenku do oblasti čela. Kódy výrobců se označovaly písmeny (D = Doležal, E = Eckhardt, F = Fatra, H = Horák, CH = Chema, K = Kudrnáč, K = Kosař, O = Ocelový dům, Op = Optimit, P = Pála, T = Techna, V = Viktoria). Plynových masek bylo v září 1938 pouze zanedbatelné množství, protože nebyla zahájena jejich sériová výroba. Kateřina Lejsková uvádí ve své práci nařízení Zemského úřadu v Praze, podle kterého již od 11. června 1938 platilo nařízení o obstarávání plynových masek.
V periodikách se během roku 1938 objevovaly i instrukce, jak plynovou masku užívat. Je možné, že tyto informace byly "k důvěře v dobrou funkci plynové masky" šířeny i formou letáků a různých příruček a brožurek. Nejběžnější civilní masku představovavala licenční "leylandka", kterou vyráběly různé firmy (Fatra, Kudrnáč, Optimit atd.).
-----------------------------
Zdroje apod.
Zákon 82/1935, oddíl I, § 1, Ochrana před leteckými útoky, oddíl II, § 14.
Zákon 82/1935, oddíl III, § 17. Důmyslný systém značení srv. Značení plynových masek po roce 1937, online http://www.gasmaska.cz/znaceni/znaceni.htm.
Zákon 75/1938 Sb., čl. I
Erik HIEKE a Tereza HORKÁ, Ukazatelé k protileteckým civilním krytům v Českých Budějovicích v době druhé světové války, vloženo 24. 1. 2010, online www.sud.estranky.cz/clanky/clanky/ukazatele.html
Dotaz č. 878 – odpovídá Pavel Minařík, online vojenstvi.cz/vasedotazy_59.htm .
Protiletecká ochrana obyvatelstva protektorátu Böhmen und Mähren (Luftschutz, 1939-45), www.fortifikace.net/ii_sv_v_struktura_protilet_ochr.html , změněno 29. 4. 2007.
Martin VESELÝ, Sudetská župa jako protiletecký kryt Říše? 1939-1945, Ústí nad Labem 2011, s. 30-31.
Kateřina LEJSKOVÁ, Mobilizace a demobilizace v Plzni v kontextu politického vývoje v druhé polovině roku 1938, Plzeň 2010 (diplomová práce FF ZČU), s. 23.
